nahoru

Život v protektorátu

Na podzim roku 1939 dali nacisté českému národu jasně najevo, že nepřipustí jakékoliv projevy odporu či kritiky „nových pořádků.“ Nálada ve společnosti byla chmurná a ovlivňovaly ji i další události 2. světové války - rychlá porážka Polska, pakt Hitlera se Stalinem i nečinnost francouzské a britské armády. Byly přijímány nepopulární kroky, jako byl přídělový systém, nucená práce, dvojjazyčné nápisy, konfiskace zvonů, omezování kulturního a společenského života atd. Ve městech byl již patrný nedostatek potravin, a tak okupační správa propagovala a povolila domácí chov králíků. Ani rok 1940 nepřinesl lepší vyhlídky, zvláště poté, když spojenecká vojska utrpěla rozhodující porážku a Francie kapitulovala. Pokračovala plíživá germanizace. Karl Hermann Frank vydal memorandum o konečném řešení české otázky. Byly připravovány plány o vysídlení určitých oblastí v Čechách a na Moravě, kterými by došlo k rozbití souvislého osídlení českým obyvatelstvem, přičemž některé z nich začaly být uskutečňovány. Do českých zemích byli zváni Němci z Besarábie (z Rumunska), kteří byli rozmisťováni na uloupených zemědělských usedlostech. Dlouhodobý plán předpokládal, že pro Čechy bude postupně vyloučeno možnost studium na vysoké a střední škole a jediným vzděláním pro ně bude v základní čtyřtřídní škole.  

poslední dějství : Karl Hermann Frank

Důsledky okupace

1. hospodářské : 

- již v březnu 1939 byla zavedena „vnucená správa“ hospodářských podniků, nařízeními se nuceně slučovaly některé firmy. V průběhu roku 1939 již nacisté díky „nestandartním opatřením“ plně kontrolovali nejdůležitější odvětví průmyslu a zemědělství (povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny, zřízené nucené stavovské korporace....) 

-v září 1939 byly zavedeny potravinové lístky.

-v prosinci 1939 byly zavedeny šatenky na textil a poukazy na obuv. Postupem času byly příděly potravin snižovány, ale ceny se vyšplhaly závratným tempem nahoru (během 6 let i o 2000%).

2. politické:

- politické strany byly zrušeny, díky aktivitám prezidenta Háchy vzniklo již v roce 1939 Národní souručenství, které se mělo stát organizátorem národní solidarity. Do této jediné strany se přihlásilo 98% českého obyvatelstva. Tímto vznikla půda pro určitou formu národního odboje, i když zde byly i rozdílné zájmy protektorátních orgánů či českých fašistů. Roku 1943 bylo Národní souručenství pro svůj ryze národní postoj rozpuštěno.

- česká armáda byla fakticky zrušena, i když zde vznikla tzv. „protektorátní armáda,“ ve které sloužili někteří vojáci z povolání. Toto zhruba sedmitisícové lehce vyzbrojené vojsko bylo sice podřízeno německému vojenskému zmocněnci, avšak nikdy nezasáhlo do bojů na straně wehrmachtu.

-bezpečnostní aparát - policie a četnictvo - se prakticky dostal do područí německé moci. Hlavní úlohu zde plnila německá státní policie (Gestapo)

- nucená práce pro Říši - v první polovině roku 1939 byli na práci v Německu získáváni nábory, ovšem postupem času byli zřízeny Úřady práce, byly zavedeny pracovní knížky a došlo k nucenému odvodu českých občanů na práci v „Říši“, bylo totálně nasazeno zhruba 650 tisíc Čechů.

3. kulturní:

- kulturní život byl podřízen zájmům německé propagandy. Vydavatelskou a nakladatelskou činnost omezila cenzura. Lepší život měl český film, i když i ten podléhal tlakům okupantů. V druhé polovině roku 1944 bylo vyhlášeno „totální válečné nasazení v Protektorátu,“ jehož opatřeními na poli kulturním bylo omezení písemnictví, časopisů, hudby, dále zákaz divadelních představení a výstav, byla uzavřena muzea.

4.odpor:

Němci vládli nad protektorátem oravdu tvrdě, docházelo k zatýkání, potlačovaní naší autonomie. V prvních dnech nacistické okupace došlo k akci Mříže. Řada lidí levicově a promasarycky založena byla zatčena, po 3 dnech byli propuštěni, ale koncem března znovu zatčeni. Němci sledovali, kdo s nimi spolupracuje. K obyvatelům protektorátu se Němci chovali bez slitování. 1.9.1939 v Čechách zatkli několik tisíc rukojmí a odvezli je do koncentračního tábora Buchenwald, kde byli bez soudu celou válku jako rukojmí českého národa. Patřili mezi ně Sokolové, příslušníci inteligence, někteří důstojníci.

Český národ protektorát ani toto zatýkání nepřijal a začal se bránit. Po celý rok 1939 se český národ bránil, což mělo povahu odbojové spontaneity. První velká protiněmecká demonstrace se uskutečnila v neděli 7.5.1939 u příležitosti Máchova 2. pohřbu, kdy byly jeho ostatky převezeny z Litoměřic na Slavín. Na Slavíně měl nad jeho rakví proslov generál Rudolf Medek. Máchovy ostatky byly provázeny desetitisícovým davem. V r. 1939 se konaly letní poutě, které neměly v Čechách ráz pouze katolický, náboženský, ale také výrazně národní. Konaly se na Velehradě, na Svaté Hoře a největší na Vavřinečku u Domažlic (100 000 lidí). Hlavním řečníkem byl monsignor Stašek.

5. teror:

28. října proběhly oslavy 21. výročí vzniku republiky. Protektorátní vláda rozhodla, že tento den bude pracovní (sobota), ale lidé si brali dovolenou, nepoužívali tramvaje, nosili „masaryčky“ a trikoloru. V 18,00 hod. večer za zvuku českých zvonů se na dvě minuty zastavil život v zemi k uctění 1. republiky. V Praze propukly demonstrace, Němci nařídili střelbu do demonstrantů. Zahynul dělník Václav Sedláček, těžce byl zraněn student medicíny Jan Opletal, který 11.11.1939 zemřel. 15.11.1939 měl pohřeb (ostatky převezeny z pražského Albertova na Moravu). Přes zákaz se pohřbu zúčastnili spolužáci a tisíce lidí. 16.11.1939 byl den posledních přednášek. V noci ze 16. na 17.11.1939 vtrhli nacisté do vysokoškolských kolejí, obsadili je. 1200 vysokoškoláků bylo uvězněno v koncentračním táboře Sachsenhausen. Vysoké školy byly na 3 roky a později natrvalo uzavřeny.  

Jan Opletal

ODBOJ

Český národ přistupoval k organizovanému odboji, lidé se do něho zapojovali, ale byl málo úderný. Začaly vznikat politické odbojové organizace:

Na jaře 1940 došlo ke sloučení všech těchto organizací v Ústřední vedení odboje domácího. Tato občanská odbojová organizace měla spojení na Londýn i na Eliášovu vládu, nepřímo i na Háchu. Vedle těchto občanských iniciativ odboj organizovali i komunisté.

Obrana národa, podrobněji:

Tři králové patřili k hrdinům  odboje. Poprvé se ti tři dali dohromady v létě 1939, když celoprotektorátní vojenská odbojová organizace Obrana národa vytvářela svou elitní diverzně destrukční a zpravodajskou skupinu, jíž měli velet. Byli to muži zajímavých osudů. Podplukovník Josef Balabán bojoval  v československých legiích v Rusku a válka jej zastihla na postu referenta ministerstva národní obrany. Balabán představoval „takticko operační centrum“ této elitní skupiny, přičemž vyjadřoval i její názory při radiokontaktu s Londýnem. Řídil sabotáže svých lidí po celém protektorátu a de facto vymýšlel „jízdní řád“ podle nějž organizace fungovala.  

Josef Balabán

To podplukovník Josef Mašín byl jiná letora – Rovněž válčil v legiích a coby průzkumník se proslavil mnoha odvážnými kousky. Po válce sloužil u dělostřelectva a později velel dělostřeleckému pluku v Ruzyni. Byl typickým vojákem války, kterému mír nesvědčí. Udržoval si perfektní fyzickou kondici a pravidelně střílel.  

Josef Mašín

Třetí z nich, štábní kapitán Václav Morávek, za sebou vzhledem k nižšímu věku neměl válečnou zkušenost, nicméně právě on se později ukázal býti největším pistolníkem. Před druhou světovou válkou velel olomoucké dělostřelecké baterii a byl několikanásobným mistrem československé armády ve střelbě z pistole.Obsah jeho kapes téměř vždy tvořily dvě důstojnické devítky a jejich mistrné ovládání mu v několika případech umožnilo probít se z obklíčení Gestapa. Jeho odbojové krédo znělo „Věřím v Boha a ve své pistole“ 

Václav Morávek

Kromě nich tvořili jádro zvláštní skupiny Obrany národa ještě pplk. Josef Churavý rtm.Václav Řehák, čet.František Peltán a klempířský mistr Josef Líkař. V jeho domě si „tři králové“ – jak je pojmenovalo samotné Gestapo – zřídili „cukrářství“ tedy výrobnu výbušnin nejrůznějšího druhu. Jejich pekelné stroje si připsaly na vrub mnoho destrukcí, přičemž k některým došlo i za hranicemi země. Již patnáctého září 1939 za přispění kapitána Ctibora Nováka vyhodily nálože tří králů do vzduch německé ministerstvo letectví, později se tři králové neúspěšně pokusili detonovat vlak s Heinrichem Himmlerem ...atd

Záběr tří králů českého odboje byl vskutku úctyhodný. Kromě diverzně destrukčních aktivit a shánění arzenálu se ještě věnovali vytváření výzvědných sítí v důležitých podnicích, vyhotovovali falešné legitimace pro odbojáře a čas od času zabrousili  do propagandy a kurýrní služby.

Nejdůležitější však byla zpravodajská činnost. Morávek udržoval kontakt s důvěrníkem Abwehru ( německé vojenské rozvědky ) pro Balkán a středovýchodní Evropu, Paulem Thümmelem, který již od roku 1936 pracoval pro československou kontrašpionáž pod označením A – 54. Jeho informace byly pro Londýn velmi důležité, i když z dnešního pohledu vyplývá jejich přeceňování. Thümmel každopádně dodal kupříkladu přesné datum napadení Polska, Jugoslávie, Řecka i SSSR. Thümmelovy zprávy se do Londýna dostávaly buď přes kurýry, anebo radiovým kontaktem. Samotná osoba Agenta A – 54 je velice zajímavá, nicméně v tomto příspěvku na její  rozbor nemáme místo.

Gestapo nemohlo nikoho z legendární trojice dlouhou dobu dopadnout, i když párkrát se tři králové museli na svobodu doslova prostřílet. První úspěch tak přišel až dvaadvacátého dubna 1941, kdy podplukovník Balabán odešel na schůzku s bývalými armádními rotmistry, mezi nimiž mělo Gestapo svého konfidenta jménem Nerad. Ten schůzku vyzradil a Balabán uvízl v nastražené pasti. Po krátké přestřelce byl zatčen a přes tvrdé výslechy ve známé „Pečkárně“ Gestapu nic důležitého neprozradil a ještě ho několikrát poslal na falešnou stopu. Popraven byl třetího října 1941.

Třináctého května téhož roku se vydali Mašín, Morávek a Peltán do nuselského bytu za účelem odvysílání zpráv do Velké Británie. Thümmel sice Morávka varoval, že Gestapo zatklo lidi, kteří o bytě ví, avšak pplk. Mašín se rozhodl riskovat. Tentokrát ho štěstí opustilo. Krátce po prvních depeších začalo na chodbě zvonit přepadové komando Gestapa. Zatímco Morávek s Peltánem rychle ničili radiostanici a depeše, Mašín vyšel se zbraní v ruce na chodbu, kde se rozpoutala přestřelka. Mašín zastavil první nápor gestapáků a dva z nich přitom zasáhl ( jednoho do břicha, druhého do hlavy ). Vzápětí byl sám postřelen, zbaven zbraně a v nastalé rvačce zpacifikován. Morávek mu vyrazil na pomoc, jeho projektily si našly cíl ve dvou dalších gestapácích, ale Morávek byl posléze palebnou přesilou donucen k ústupu. Spolu s Peltánem pak sjeli ze třetího patra patnáct metrů po ocelovém lanku hromosvodu. Peltán se lehce zranil na obou nohách, Morávka stál útěk prst na ruce.

Mašínův pobyt ve vězení ukázal, co vše je člověk schopen vydržet a jak si dokáže uchovat hrdost i v  takto hrozném prostředí. Mašín dokázal na mučení věznitelů reagovat rázným fyzickým násilím, hned při prvním výslechu „knokautoval“ esesáckého sadistu Soppeho a do jeho cely se nikdo neodvažoval vejít osamocen. K výslechům byl později přiváděn ve svěrací kazajce, zpět jej často nesli na zkrvavených nosítkách. Mašín nepromluvil. Jeho život skončil před popravčí četou třicátého června 1942.

Morávek zatím pokračoval v ilegální činnosti, podařilo se mu obnovit spojení s Londýnem a nakontaktovat několik výsadků shozených z Velké Británie. S Thümmelem se nadále scházel, přestože nad A – 54 už se začínala stahovat mračna. Koncem prosince 1941 Morávka Gestapo objevilo v jednom z konspirativních bytů a pozdě v noci na něj vyslalo devítičlennou zatýkačku v čele s inspektorem Dittmarem Bingelem. Morávek se však prostřílel přímo přes devítinásobnou přesilu, přičemž gestapáci Bingel, Jäger a Lingner už druhý den do práce nenastoupili. O tomto případu se pak na jedné z porad zmínil sám zastupující říšský protektor Heydrich.

Ani pobožný střelec – jak Morávka nazývalo Gestapo – nakonec svůj život neuhájil . Jedenadvacátého března 1942 šel v doprovodu svého pobočníka, rotmistra Řeháka na schůzku poblíž Prašného mostu. Na Řeháka se najednou vrhlo několik agentů Gestapa. Znemožnili mu použít pistoli a ve rvačce jej zatkli. Morávek se mu pokusil pomoci a začal na gestapáky pálit z obou pistolí. Najednou jich však bylo plné okolí a Morávek pochopil, že vklouzl do nastražené léčky. V divoké přestřelce vypálil asi padesát rán, zranil blíže neurčený počet protivníků, načež jeho život  skončil buďto gestapáckou anebo vlastní pistolí. Tak skončila činnost „Tří králů“, hrdinů našeho odboje.

 nahoru

Odbojová centra

Před Heydrichovým příchodem byla založena dvě odbojová centra:

1. centrum odboje na západě mělo dvě etapy vývoje, které vznikaly v souladu s vývojem 2. světové války na západě. Tím prvním centrem byla Paříž, kde odbojáři pracovali na statutu Československého národního výboru. Vláda Francie (Daladier) byla složena z politiků svázaných stále s mnichovskou politikou. Ti se k úsilí zřídit znovu Československo stavěli neurčitě a nezávazně. V říjnu – listopadu 1939 byl místo vlády ustaven jen Československý národní výbor, v jehož čele byl formálně Edvard Beneš. Po pádu Francie byla exilová vláda přenesena do Londýna, v čele stál Beneš a předsedou vlády byl monsignor Šrámek. V červenci 1940 byl Beneš uznán na prezidentské a vládní úrovni, i když jen prozatímně. Rok po vstupu SSSR do války je naše odbojové ústrojí uznáno jako řádná vláda republiky. Současně uznána nejen vládou jejího veličenstva, ale i SSSR. To bylo velkým úspěchem a znamenalo to přelom pro Beneše v boji proti nacistům.
2. centrum odboje bylo v Moskvě. V čele stáli čeští komunisté – Gottwald, Slánský, Šverma, Kopecký. Měli dlouho statut "soukromníků", protože naše vláda byla v Londýně. Pod vlivem smlouvy Ribbentrop – Molotov byli špatně orientováni ideově, tvrdili, že iniciátorem války jsou britští a francouzští boháči, zatímco němečtí dělníci se proti nim pouze brání. Beneš byl komunisty odsuzován, že spolupracuje a angažuje se v rámci zájmů světového imperialismu. Jejich postoj se změnil až po vstupu SSSR do 2. svět. války.

Nejsložitější odbojová organizace byla na Slovensku, protože Slovensko nebylo okupováno, bylo pouze řízeno fašistickým režimem z Bratislavy dr. Jozefem Tisem. Proti Němcům Slováci nevedli odboj, kromě komunistů v čele s dr. Husákem s orientací na SSSR.

Příchod Reinharda Heydricha jako nového  zastupujícího protektora do Čech dne 27.9.1941 znamená skutečně novou situaci v celém protektorátu, novou etapu vývoje k horšímu. Léto 1941 představuje nástup nacistů proti SSSR. Ačkoliv nacisté v letních měsících vítězili, bylo v Berlíně jasné, že toto tažení je ve srovnání se západním tažením těžší, složitější a pro nacisty nebezpečnější.  

Prvním předpokladem jeho úspěchu je klid práce v nacistickém zázemí. Protože v Čechách začaly narůstat drobné sabotáže a rozmach odbojového hnutí, nacisté připravovali zákrok. Neurathovo působení se jim zdálo liberální (proti ČR Frank a složky gestapa), proto Hitler na konci září 1941 Neuratha odvolal a poslal místo něj Heydricha (generál SS a policie), bezohledného katana, který patřil k nejkrutějším představitelům nacistického hnutí.  Ve svých 37 letech přichází 27.9.1941 do Prahy. Měl zadusit odboj, vytěžit z českých zemí pro německou válku co nejvíce a zároveň je již připravovat na poněmčení. Nacisté věřili, že válka proti SSSR brzy vítězně vyvrcholí a proto chystali další upevnění své moci v ovládané Evropě. Nastolil soubor represivních opatření. V den jeho nástupu je zatčen ministerský předseda Eliáš, je odsouzen k trestu smrti, ale poprava byla odložena a konala se až v červnu 1942. 28.9.1941 vyhlásil nad českými zeměmi tříměsíční stanné právo. Na základětéto vyhlášky bylo bez soudu popraveno několik stovek našich odbojářů. Odbojové hnutí bylo značně rozbito, jeho represe trvaly po celou dobu Heydrichova pobytu v Praze. Později začal volit metodu cukru a biče. Některé vrstvy pronásledoval a nechával popravovat, oproti tomu např. dělníky si snažil naklonit, podplatit, posílal je na rekreace do lázní.

Druhým cílem jeho nacizace byla germanizace našeho území. 2.10.1941 si pozval gaulajtry (nejvyšší úředník nebo funkcionář župy v nacistickém Německu) na Hradčany k poradě. Mluvil s nimi o národnostním výhledu protektorátu. Jasně naznačil, že cílem je germanizace prostoru (řekl : „Čech tady nemá koneckonců co pohledávat“). Češi schopní germanizace zde zůstanou, neschopní budou odvezeni do východních oblastí, kam postoupila německá armáda.

Třetím posláním bylo zvýšení antisemitského úsilí, proto zavedl soubor protižidovských opatření a přistoupil ke konečnému řešení židovské otázky = likvidace židů a jejich odsunutí přes Terezín do likvidačních koncentračních táborů.

Čtvrtým úkolem bylo zapojení protektorátní ekonomiky do ekonomiky celoříšské (protektorátní ekonomika byla velmi významná a říše její výsledky potřebovala pro frontu). Heydrich nechal prostřednictvím Háchy 19.1.1942 jmenovat po Eliášově zatčení novou vládu, jejímž předsedou se stal Jaroslav Krejčí, ministrem školství a osvěty byl jmenován zvlášť horlivý propagátor spojení Čechů s osudy Třetí říše Emanuel Moravec. Tvrdil, že mládež přivede do lůna říše a říšských myšlenek. Ministrem hospodářství se stal Walter Bertsch, který měl včlenit české hospodářství do říšského ekonomického prostoru.  

Eliáš

Odboj KSČ

Za II. republiky (1938 – 1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa, po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje.

Od konce  června 1941 dostali čeští komunisté od Moskvy nové úkoly. Na novou situaci reagovala exekutiva Kominterny novou směrnicí, která jednotlivé komunistické strany vyzvala, aby vyvíjeli účinný, především ozbrojený osvobozenecký boj a vytvářely široké národní fronty, které měly sjednotit všechny protifašistické síly. V srpnovém Rudém právu vyzývala KSČ k rozpoutání všeobecné partyzánské války a začala vydávat letáky s přesnými návody k sabotážím.

V létě 1941 se aktivoval domácí ilegální odboj. Spolupracovníci E. Beneše a nové ilegální vedení KSČ dosáhly dohody o vytvoření společného orgánu - Ústředního národně revolučního výboru Československa. Rostl počet stávek a sabotáži. Ilegální pracovníci vyráběli z vlastních prostředků účinné zápalné bomby pro destrukční činnost, zaměřenou hlavně proti německým transportům, převážejícím vojska a válečné materiály, přerušovali elektrické a telekomunikační vedení atd.. Od poloviny roku 1943 vznikaly partyzánské oddíly organizované komunisty v Beskydech, na Podbrdsku, v severovýchodních Čechách, na Brněnsku i Ostravsku. KSČ začala také budovat ilegální revoluční národní výbory. Jejich pomocí pronikala strana mezi široké vrstvy obyvatelstva, což napomáhalo vytváření široké národní fronty. Čtyři ilegální výbory KSČ vedly postupně boj proti nacistům, ať už byly tyto akce vedeny neprofesionálně, nebo pražské gestapo bylo tak úspěšné, byly tyto 4 ilegální výbory doslova zašlapány do země. Amatérismus a podceňování fašistů se stal osudným pro mnoho z nich včetně pozdější komunistické modly Julia Fučíka.

Činnost Komunistické strany na Slovensku byla ovlivněna zejména vstupem satelitního Slovenského štátu do války se Sovětským svazem 23.6.1941. KSS neustávala v pokusech o vytvoření široké národní fronty odboje proti fašismu. Ilegální práce byla i zde narušována zatýkáním, které postihlo první, druhé i třetí ilegální vedení KSS. Nejtvrdší postihlo práci strany masové zatýkání komunistů v dubnu a květnu 1943, kterému padlo za oběť i čtvrté vedení KSS.

nahoru

Zahraniční odboj

Londýnská vláda na čele s prezidentem Benešem byla situací v "Protektorátě" znepokojená. Potřeba většího odbojového činu v protektorátu – hlavně Britové se na české země dívali jako na poklidnou oázu s nedostatkem odbojové činnosti. Heydrich odbojovou činnost rozbil, což Benešovi vyčítali. Beneš s Moravcem rozhodli o likvidaci Heydricha v Praze. 29.12.1941 jsou u nás vysazeni parašutistické skupiny Silver A, Silver B a Anthropoid, která měla vlastní atentát provést. Za chladné prosincové noci ovšem nebyli vysazeni na místě určení.

Dostat se do Heydrichovy blízkosti bylo velmi obtížné, proto museli atentát připravit na cestě z Panenských Břežan, kde Heydrich bydlel, na Pražský hrad – bylo to složité. Byli to mladí lidé, bavili se, chodili do hospůdek. Hlavní prozrazení jim hrozilo na hokeji, kde se lidé mezi sebou dobře znali. Problém byl i v tom, že domácí odbojová organizace Jindra dvakrát vzkázala do Londýna, že atentát odmítá (báli se strašné represe a nemýlili se). Chtěla atentát na Emanuela Moravce.

27.5.1942 v 10:30 Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát spáchají. Nejprve se Gabčík v zatáčce v Praze-Libni pokusil vystřelit z anglického stenu, který ovšem selhal. Proto musel Kubiš hodit granát, kterým zasáhl pravou zadní stranu vozu. Heydricha, který vstal a chtěl po nich vystřelit, zasáhla střepina z péra křesla. V Čechách došlo z rozhodnutí Franka k vyhlášení druhého stanného práva. Z 27. na 28.5.1942 dojde k prohlídce většiny pražských bytů. Heydrich byl ošetřen v nemocnici Na Bulovce nejprve českými lékaři, ale poté přiletěli lékaři z Berlína. Bylo kvůli němu uzavřeno celé jedno patro nemocnice. 4.6.1942 v 7:30 Heydrich zemřel na otravu organismu. Heydrichův pohřeb se nejprve konal v Praze a 9.6.1942 se konal v Berlíně.  

Jan Kubiš a Jozef Gabčík 

Hitlerem byla přijata protektorátní vláda. Na základě druhého stanného práva dochází k masivní likvidaci českých vlastenců v Praze, Brně, Pardubicích a Klatovech. Lidé umírali bez soudu.

10.6.1942 je omylem vypálena obec Lidice u Kladna a o 14 dní později tedy 24.6.1942 obec Ležáky. Protektorátní vláda z iniciativy Moravce organizuje desetitisícová setkání, nejprve 31.5.1942 v Praze, potom v Brně, Olomouci, Ostravě, Plzni, Táboře a Pardubicích. Beneš je prohlášen za nepřítele. Pokud se nenajdou atentátníci, bude s Benešem zle naloženo.  

LIdice

Po dlouhém hledání byli atentátníci zrazeni Karlem Čurdou, který s nimi nebyl ve společném úkrytu (byl u své sestry). 16.6.1942 se gestapu přihlásil. Neznal sice úkryt atentátníků, ale znal lidi, kteří s nimi byli ve styku. Byla to rodina Moravcova. Z devatenáctiletého chlapce vymlátili místo, kde se ukrývali. Byl to kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. 18.6.1942 po několikahodinovém boji atentátníci spáchali sebevraždu.

3.7.1942 na 18 h sezve Hácha s Moravcem 200 000 shromáždění za účasti všech českých starostů. Museli naslouchat projevu E. Moravce, který byl pod patronací gestapa a SS. Těchto 200 000 lidí muselo složit přísahu věrnosti říši. Tímto dnem končí heydrichiáda a veřejné popravy. Nacistický režim ale tajně popravoval dál za asistence Frankovy a nového zastupujícího říšského protektora Kurta Daluega.  

E. Moravec

nahoru

Nejhorší teror

Období po heydrichiádě patří k nejtěžším údobím našeho okupačního života, protože Heydrichovy a Daluegovy represe byly hrozné. Vrcholem toho represivního protičeského procesu byl proces s pravoslavnými kněžími na čele s kaplanem Petřekem, farářem Čiklem a biskupem Gorazdem. V září 1942 byli postaveni před nacistický soud, byli obviněni z napomáhání k Heydrichově vraždě a všichni odsouzeni k smrti. Jejich soud byl tragickým divadlem.

Když 18.10.1942 došlo k přejmenování Masarykova nábřeží na Heydrichovo, byl proces ponížení českého národa dokonán. Frank řekl, že o českých nárocích nemůže být ani zmínky. Za těchto okolností došlo k takřka úplnému rozbití domácího odbojového hnutí.

Zahraniční odboj se snažil tuto situaci vyřešit. Na podzim 1942 vyslal z Londýna skupinu Antimony, která navázala spojení s odbojáři z východních Čech. Velkého úspěchu nedosáhla – její činnost byla vinou zrady odhalena. Na jaře 1943 moskevský odboj vyslal paraskupinu v čele s Rudolfem Petiškou, která se zde snaží zakládat nové odbojové aktivity.

Větší odbojová činnost se rozvíjí na Slovensku. V létě 1943 je zde vysazen Karol Šmidke, který s Husákem zakládá ilegální ústřední výbor. Ten o Vánocích 1943 spolu s demokratickými silami – Ján Ursíny, Jozef Lettrich – vytváří vánoční dohodu, ustavují Slovenskou národní radu i vojenské vedení v čele s Jánem Golianem. Až bude sovětské armáda nablízku, bude na Slovensku vyhlášeno slovenské národní povstání.

Největší odbojové aktivity v letech 1942 – 1943 představuje naše zahraniční armáda, která navazuje na úspěšný vstup našich letců z léta 1940. Klapálkovi vojáci úspěšně bojují v severní Africe nejprve o Tobrúk a poté spolu s britskou armádou maršála Montgomeryho vyhnali během jara 1943 Rommela ze severní Afriky. Na východní frontě vznikla československá vojenská jednotka pod vedením Ludvíka Svobody. Ta se skládala z našich zajatců, emigrantů a vězňů vězněných v gulazích v Buzuluku. 8.3.1943 úspěšně zasáhla v bojích o Sokolovo. Do Vánoc 1943 se spolu se sovětskou armádou dostala na linii Kyjeva.  

L.Svoboda

nahoru

Zahraniční a domácí odboj se v letech 1942 – 1943 nacházel v rozporuplné situaci. Domácí odboj byl Heydrichem utlačován a rozbíjen. Zahraniční odboj na čele s Benešem dosáhl svého vrcholu, připravoval se na poválečnou situaci v zemi, ale také měl své problémy. V létě 1942, kdy německé armády ještě postupovaly v SSSR, se Beneš cítil na vrcholu své odbojové činnosti. Už rok byl Anglií a SSSR uznán definitivním prezidentem a jeho vláda definitivním ústrojím. Jeho vrchol byl podpořen tím, že Velká Británie ústy Edenovými a Churchillovými 9.8.1942 uznala Československo v jeho předmnichovských hranicích, „Mnichov“ odvolala. 30.9.1942 generál de Gaulle učinil to samé za Francouze a uznal Československo. Když se na konci ledna 1943 a na počátku února 1943 Paulus vzdal u Stalingradu, bylo jasné, že SSSR na pozemní úrovni 2. světovou válku v Evropě vyhraje, stane se novým hegemonem ve střední Evropě.

Benešovi bylo jasné, že Sověti budou ve střední Evropě diktovat mír – to bylo pro Beneše nepříznivé. Ocitl se před rozhodnutím, co dělat, aby byly v Československu po válce zachovány demokratické poměry a přátelství se SSSR. Po poradě s Janem Masarykem došel Beneš k řešení. Vymysleli teorii „mostů“, pokusili se vnutit světu myšlenku, že Československo by mohlo sehrávat roli mostu. Nejprve by provedlo své svobodné vnitřní uspořádání a pak by spojovali myšlenky západu se SSSR. Beneš na podporu tohoto postoje v květnu a červnu 1943 odletěl do USA, kde byl přijat Rooseveltem. Pak pobýval v Kanadě. Spojené státy i Kanada vyjádřily podporu tohoto plánu. Benešovi bylo umožněno, aby jako první Čechoslovák promluvil před senátem i sněmovou USA.

Po návratu z USA začal připravovat cestu do Moskvy. Již tehdy kvůli tomu vzniklo mnoho sporů – Anthony Robert Eden [ídn] i Churchill mu to rozmlouvali. Na počátku prosince 1943 do Moskvy stejně odjel. 12.12.1943 v Kremlu podepsal smlouvu mezi Československem a SSSR o spolupráci a pomoci. Stalin mu slíbil, že SSSR se nebude vměšovat do našich vnitřních záležitostí, ale lhal mu. Beneš měl strach, že když nebude mít dobré vztahy s Moskvou, nevrátí se domů příslušníci exilu. Beneš za pobytu v Moskvě podnikl i jednání s českými komunisty – Gottwald, Slánský, Kopecký, Šverma.Ti vznášeli řadu požadavků – zákaz činnosti pravého politického spektra po válce; takticky mu přikývli na odsun německého obyvatelstva.  

nahoru

Slovenské národní povstání z r. 1944 bylo největší ozbrojenou vzpourou proti nacistické moci. Odehrálo se uvnitř území, které nacisté kontrolovali. Vzniknout mělo, až když se sovětská armáda přiblíží ke slovenským hranicím, aby Slovákům pomohla. V průběhu jara a léta 1944 začalo na Slovensku růst a sílit partyzánské hnutí. Tehdejší prezident Jozef Tiso dostal z této situace strach a 29.8.1944 povolal na Slovensko nacistické armády, aby nárůst partyzánského hnutí rozrušily nebo alespoň zmírnily. Stal se pravý opak. Ten den ve 20:00 velitel vojenského ústředí Ján Golian vyhlásil z vysílače v Banské Bystrici Slovenské národní povstání. Slovenský lid povstal a rozhořel se osvobozenecký boj. 1.9.1944 Slovenská národní rada vydá svou deklaraci a zdůvodní význam i cíle slovenského národního povstání.

Od samotného počátku mělo slovenské národní povstání dvě stránky, politickou a vojenskou.

Politická stránka

Politická stránka představovala dvojí cíl našeho osvobozeneckého hnutí, promítaly se v ní dvě tendence:

Dvojí pohled na slovenské národní povstání ukazoval, že naše emigrace není jednotná a stvrzoval, jak těžké bude poválečné budování Československé republiky.

Vojenská stránka

Proti sobě stála německá nacistická moc v čele s generálem Höflem a slovenští povstalci – pravidelná armáda v počtu 60 000 mužů a 20 000 partyzánů většinou pod sovětským velením. Na stranu Slovenska se postavili i Francouzi, Jugoslávci a Američané. Letiště, které přiváželo posily, se nazývalo Tri Duby.

Zklamaly dvě východoslovenské divize generála Augustina Malára, které se nepřipojily. Hlavní posilou se proto stal náš paradesantní = parašutistický sbor. Slovenská armáda vedla urputné boje. Zpočátku se obrana kolem Banské Bystrice dařila. Od 20.10.1944 se povstalecké území začalo zmenšovat. Slovenské národní radě nezbylo než stáhnout se do Donovalů. Když 28.10.1944 přišli Němci do poloopuštěné Banské Bystrice, Slovenská národní rada ukončila svoji činnost. Všichni včetně Jána Goliana a Rudolfa Viesta se začali stahovat přes Prašivou do Nízkých Tater. Slovenské národní povstání je poraženo a 30.10.1944 Tiso na náměstí v Banské Bystrici děkuje esesákům za osvobození. Konec slovenské ho národního povstání neměl povahu prohrané války, ale prohrané bitvy – většina povstalců za zimy přestála v horách a dočkala se příchodu sovětské armády a našeho sboru.

nahoru

OSVOBOZENÍ

Osvobození Československa nezačalo podle předem připraveného programu tak, že by se sovětská armáda spojila se slovenským národním povstáním. První naší osvobozenou obcí se 6.10.1944 stalo Kalinovo. Protože na východě Slovenska operovaly německé nacistické divize, šel osvobozovací proces pomalu. Až 20.1.1945 byly osvobozeny Košice. Tuhý zápas se vedl o Liptovský Mikuláš, protože Němci bránili přístupové cesty do Čech právě v oblasti středního Slovenska. Svobodův východní armádní sbor také postupoval.

Vývoj událostí Benešovi signalizoval, že se domů bude muset vrátit přes Moskvu. 9.3.1945 letí do Moskvy a sním i představitelé západní londýnské odbojové organizace. Ještě před odletem postihla Beneše lehká mrtvice. Po příletu do Moskvy je důležitý týden mezi 22. a 29.3.1945, kdy se sejde londýnská a komunistická emigrace. Jednají o povaze našeho národního programu. Komunisté výrazně uplatňují své prosovětské zájmy a prosazují několik zásadních principů: zákaz politické činnosti pravice, vznik národních výboru a Národní fronty, potrestání zrádců a kolaborantů. Nejdůležitější bylo projednání národnostního vztahu mezi Čechy a Slováky.

Počátkem dubna 1945 naše emigrace odjíždí do Košic. 4.4.1945 prezident jmenuje novou vládu = košickou vládu. Většinu míst zaujali komunisté – měli sedm ministrů. Premiérem se stává Zdeněk Fierlinger, min. vnitra Václav Nosek, min. informací Kopecký, min. obrany gen. Ludvík Svoboda a min. zahraničí Jan Masaryk. 5.4.1945 tato vláda přijme dojednaný vládní program = košický vládní program, který byl levicový a nahrával KSČ. Na poč. dubna 1945 dospěla sovětská vojska k branám Moravy, což podnítilo vznik českého národního povstání. To se postupně odehrálo v Prostějově, Kroměříži, Pardubicích a v Kladně.

Mezitím Američané dospěli k hranicím protektorátu. Koncem dubna 1945 vstoupili na naše území v oblasti Chebska a starého Srní na Klatovsku. 5.5.1945 po dohodě se sovětskou armádou přichází na osvobozeneckou linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. 5.5.1945 večer osvobodí Klatovy. V poledních hodinách se české povstání přenese do Prahy a vznikne tak pražské povstání v čele s Českou národní radou – v čele Alois Pražák, na předním místě Josef Smrkovský. V Praze vyroste 1600 barikád, přesto volají o pomoc. Sověti jsou ještě daleko a Američanům je zakázán vstup. Ruská osvobozenecká armáda (ROA) = Vlasovci přijdou na pomoc. Nakonec České národní radě nezbývá, než 8.5.1945 odpoledne uzavřít s gen. Toussaintem separátní mír. Ráno 9.5.1945 přijeli do Prahy Sověti, formálně zde již byl mír. Ne všechny německé jednotky ale mír respektovaly a některé po Sovětech střílely

nahoru